Jan Křížek a umělecká Paříž 50.let

X

Podněty českého umění dokázal propojit s aktuálními proudy poválečné pařížské výtvarné scény a nalézt vlastní osobitý výraz. Dostalo se mu uznání významných francouzských teoretiků i umělců, především Michela Tapiéa, Charlese Estienna, André Bretona, Jeana Dubuffeta, Pabla Picassa a René Duvilliera. Svá díla představil v progresivních pařížských galeriích a účastnil se několika významných kolektivních výstavních projektů.

Ačkoliv byl v prvé řadě sochař, zanechal po sobě i bohaté kresebné a grafické dílo.

Počátkem padesátých let několik let soustředěně pracoval v malém pokojíku pro služky, kde s manželkou bydleli. S nikým se nestýkal, kreslil, vytvářel malé sošky

ze dřeva a z hlíny. Chtěl se pořádně připravit, než svá díla opět představí veřejnosti. Jelikož neměl peníze na nákup surovin, materiál recykloval. Hliněné sošky rozbíjel, namáčel a modeloval znovu, papír nejprve pokreslil, pak jej namočil do vody či do tuše a následně do něj figury vyrýval. Pracoval s nejrůznějšími útržky, obálkami či papírovými ubrusy, které mu nosila manželka Jiřina z práce. Vznikaly tak barevné ryté kresby, jejichž technologie byla ovlivněna materiálovým nedostatkem, a přesto ve své době korespondovala s aktuálními výtvarnými postupy.

V letech 1954 vytvořil cyklus černobílých litografií v dílně pařížského litografa a typografa Jeana Ponse, jehož ateliérem prošla řada významných umělců.

Aby se nemusel vázat na cizí dílnu, přešel Křížek později od techniky litografie k linorytům. Na nich mohl pracovat ve svém miniaturním pařížském příbytku.

V roce 1956 tak vytvořil soubor černobílých linorytů, v letech 1958 až 1961 pak linorytů barevných. Opět v nich zkoumá možnosti „autentického“ zobrazení lidské figury.

Vrcholem Křížkovy tvorby jsou kamenné a dřevěné sochy, které mohl v letech 1947–1948 dělat v pařížském ateliéru španělského sochaře Honoria Condoye, v roce 1948 na statku ve střední Francii u Marie a Oldřicha Dubinových a za letního pobytu v Gordes a v Bretani v letech 1955 a 1956.

Přelom padesátých a šedesátých let byl pro Křížka hektickým tvůrčím obdobím, kdy se pouštěl do řady nových experimentů. Vytvořil několik kreseb pastelem na novinový papír a pustil se také do koláží. Je to specifická kapitola Křížkovy tvorby, odchylující se od jeho dosavadních spontánních a „syrových“ postupů, třebaže z útržků papíru, někdy kombinovaných s kresbou, opět sestavoval obraz člověka či seskupení lidských figur.

Počátkem šedesátých let vytvořil cyklus obrazů a množství kreseb akvarelem či kvašem, v nichž rekapituloval hlavní problémy, jimiž se ve svém díle zaobíral – mnohé způsoby zobrazení lidské figury. V roce 1962 tvorbu uzavřel, přesvědčen, že má svůj problém vyřešen. Je příznačné, že svým dílům nedával žádné názvy; důležitý byl pro něho vlastní proces hledání, kontinuita, vývoj: kresby a sochy byly „pouhé“ etapy na cestě k poznání.

Anna Pravdová

Komentáře

K článku bylo přidáno 0 komentářů.

Tento článek neobsahuje žádné komentáře.