Ludvík Kuba poslední impresionista

X

Poslední Kubova souborná výstava se v Národní galerii uskutečnila v roce 1968
a poslední umělcova monografie vyšla dokonce v roce 1946. Příčin opomíjení jeho tvorby je patrně několik. Jednou z nich je skutečnost, že Kubovo dílo se v letech 1893–1911 vyvíjelo mimo hlavní proud českého umění a i po návratu zůstal malíř solitérem. Druhým faktem, ztěžujícím přístup ke Kubovi, je rozptýlení rozsáhlého díla mezi galerijní, muzejní a soukromé sbírky.

Podle data narození je Ludvík Kuba o málo starším současníkem Luďka Marolda (1865–1898), Karla Vítězslava Maška (1865–1927) či Jana Františka Gretsche (1866–1894) – malířů, kteří na uměleckou scénu vstoupili ve druhé polovině osmdesátých let 19. století. Kuba tak učinil až s desetiletým zpožděním, společně s autory narozenými v sedmdesátých letech (např. Janem Preislerem, Antonínem Slavíčkem, Milošem Jiránkem).

Jeho cesta k malířství byla dlouhá a komplikovaná. Původně se měl stát učitelem, ale z dráhy kantora na venkovské škole jej svedl zájem o lidovou píseň. V roce 1884 začal vydávat sbírku lidových písní Slovanstvo ve svých zpěvech. Za tímto účelem podnikal cesty do srbské Lužice, na Balkán a Podkarpatskou Rus.

Zápisky z cest, později knižně vydané, doplňoval drobnými kresbami a akvarely. Výtvarné vzdělání získal nejprve soukromým studiem u Karla Liebschera a na počátku devadesátých let studoval krátce i v ateliéru Maxe Pirnera na pražské Akademii. Problémy s financováním rozsáhlého melografického díla ho přivedly k radikální změně, v roce 1893 odjel do Paříže s cílem věnovat se výhradně malířství.

Zásadním obdobím bylo pro Kubu léta 1896–1904 strávená v Mnichově, kde studoval v soukromé škole slovinského malíře Antona Ažbeho. Velký vliv na něj měli především jeho spolužáci – skupina ruských umělců v čele s V. Kandinským a A. Javlenským.

V té době žila mnichovská umělecká scéna rušným a neklidným životem a na Kubu přirozeně působily i další okolnosti mimo školní ateliér, například výstavy nedávno založené Mnichovské secese, kde vystavovali němečtí impresionisté: Fritz von Uhde, Lovis Corinth, Max Liebermann. Všechny tyto vlivy přinesly do Kubovy tvorby významné změny: uvolněný štětcový rukopis, hraničící v některých dílech až s expresivním výrazem.

Z Mnichova se Kuba přestěhoval do Vídně a úspěšně se začlenil do zdejší umělecké scény. Stal se členem a jednatelem uměleckého spolku Hagenbund, na jehož výstavách pravidelně vystavoval.

V roce 1911 se Kuba vrátil natrvalo do Čech. Po 1. světové válce znovu obnovil práce na vydávání sbírky slovanských písní a v letech 1922–1929 podnikl za tímto účelem cesty do Makedonie, Srbska, Podkarpatské Rusi a srbské Lužice a tentokrát také současně maloval. V rozsáhlém souboru pláten zachytil mizející kulturu – kroje, architekturu i místní tradice. K výtvarně nejpůsobivějším patří portréty žen v krojích, které vznikaly během pouhých několika hodin pózování modelů.

Impresionistický způsob malby, který na Kubových plátnech našel znovu uplatnění v plném rozsahu, souzněl nejen s jeho vnímáním skutečnosti, ale s přesvědčením, že „barvy, ty musejí na paletě zářit a zrovna tak musejí zářit na obrazech, z nich se obraz musí tkát a ne míchat“. I po třiceti letech od prvních zahradních interiérů mají jeho plátna stejnou energii i lehkost.

V roce 1933 oslavil Kuba sedmdesáté narozeniny a série výstav, které se při této příležitosti konaly, mu přinesly oficiální uznání za výtvarné dílo i od odborné veřejnosti. Události 2. světové války nesl Kuba velmi těžce, paradoxně se mu však ve válečných letech dostávalo stále větší pozornosti a úspěchů u veřejnosti a jeho díla se stala na uměleckém trhu velmi žádanými.

9. listopadu 1945 udělila nově ustavená vláda Ludvíku Kubovi – jako prvnímu malíři– titul národního umělce. Ocenění s sebou v padesátých letech neslo i tíhu politické angažovanosti. Kuba se s tím vyrovnal se ctí, osobně ani o veřejné angažování nestál. Shodou okolností se však jeho plátna malovaná v letech 1946–1949 na statku u Vojtěchových v Hostíni stala součástí všech přehlídek nového poválečného umění a zcela zastínila předchozí umělcovu tvorbu. Poslední díla vytvořil Ludvík Kuba v roce 1955, o rok později zemřel ve věku 93 let.

K 150. výročí narození Ludvíka Kuby (1863–1956) připravila Národní galerie
v Praze – Sbírka umění 19. století malířovu soubornou výstavu. Cílem projektu je připomenout poněkud opomíjenou postavu českého umění.

TZ: Národní galerie Praha

Komentáře

K článku bylo přidáno 0 komentářů.

Tento článek neobsahuje žádné komentáře.