Na hostinu za lidožrouty

X

Pokud vás lákají cesty za poznáním, možná se necháte inspirovat mou cestou. Rozhodl jsem se vyrazit na neobvyklou zabíjačku. Od obyvatel Indonésie se určitě dozvíte, že lidožrouti nezmizeli s expanzí evropských kolonizátorů. Jaké dobrodružství zajet se do těch míst podívat!

Válka nebo smír?

Název Wamena je odvozen z domorodého jazyka zde žijícího etnika Daniů, ve kterém slovo wam značí prasátko. Pokud dorazíte do Wameny, vězte, že se nalézáte v Prasátkově.

Zdejší kňouři se málo podobají našim vepřům. Mají obrovské klektáky. Domorodci si těmito prodlouženými prasečími zuby propichují nosy, čímž získávají zlověstnější výraz bojovníků. Pokud jsou na „válečné stezce", otáčejí si v nose klektáky směrem dolů, do podoby zamračeného smajlíka. Když vyjednávají o smíru, otočí si ozdobu směrem nahoru a získají tak jakýsi dvojitý úsměv. Prasátko je však pro domorodce hlavně zdrojem obživy. Proto se zde také, na rozdíl od zbytku Indonésie, příliš nedaří islámskému náboženství.

Bonus: vyuzený náčelníkův předek

Než však k tomuto aktu dojde, musím si s někým schopným celou záležitost dohodnout. Musím také vyřídit povolení k cestování po ostrově, tzv. „surjat jalan". Naštěstí stojí jen pár drobných. Konečně „zakotvuji" u náčelníka vesnice. Hned mi nabídl, že prase bychom mohli píchnout a sníst přímo na jeho dvorečku. Dokonce mi navrhl, že pokud bych se rozhodl pro tuto variantu, jeho rozsáhlá rodina by mi předvedla techniku místního získávání soli, lidové tance, ukázku domorodých bojůvek. Jako bonus bych dostal vyuzeného náčelnického předka! Okamžitě jsem to přijal.

Sůl, jak ji běžně neznáme

Před vesnicí na mne čeká náčelník, který se ujišťuje o tom, že chci prasátko se solí. Jistě, že chci. Přiděluje mi tedy trojici polonahých žen a jednoho jak uhel černého divocha, oděného pouze do čelenky a penisového pouzdra „horim" (koteka), vyrobeného ze  zdřevnatělé tykve. Vyrážíme směrem ke kaňonu za vesnicí a krasovým pralesem. Pak stoupáme až ke slaným pramenům, které vyvěrají výše v horách. Můj doprovod si s sebou nese useknuté, jako paže tlusté, stonky banánovníku, nad čímž zatím nechápavě kroutím hlavou.

Mokří a špinaví dorážíme nakonec ke slanisku, kde se domorodci hned dávají do loupání banánových stvolů. Ty pak namáčejí do jezírka se slanou vodou, posléze je vytahují a rozmělňují na jednotlivá rostlinná vlákna. Tento postup se několikrát opakuje. Nakonec se solí prosycená hmota naporcuje na drobnější kousky, které se kladou na čistý list banánovníku. Ty buď hned konzumují, nebo je do něho zabalí a odnesou do vesnice. Tam se spálí na popel, v něm zůstane absorbovaná sůl. Takový popel se dá uchovávat relativně dlouho a pokrmy jím posypané mají přirozeně mnohem výraznější chuť.

Host jako pečínka?

Když jsme se s naším nákladem soli blížili k vesnici, zpozoroval jsem, že se průvodci odchýlili z původní trasy. Jdeme teď úplně jinudy. Za jedním z mnoha malých terénních zlomů spatřuji prapodivnou strážní věž, sestavenou z několika dlouhých tenkých kmínků pevně zasazených v zemi. Klacky jsou vysoké alespoň 10 metrů, rovnoměrně svázané velkými uzly z lián, které slouží zároveň jako žebřík k vrcholovému koši, v němž stojí hlídka s lukem. Poznávám v ní náčelníka, ale jaká to proměna! Z mírumilovného vesničana se přes noc stal divoký bojovník pomalovaný válečnými barvami. Vypadá teď trošku jako leopard, navíc hlasitě hrkající svazkem šípů, to když spatřil, že se blíží „nepřítel".  Najednou jsem obklíčen kruhem divochů.

Krčím se za objektivem fotoaparátu, to abych neschytal nějakou ránu oštěpem či šípem přímo do oka. Situace se najednou prudce mění. Stávám se divákem nad scénou boje dvou „znepřátelených" kmenů. Svaly válečníků jsou napjaté jako struny, šípy létají vzduchem, válečný pokřik „yahíííí" zní nad planinou. Když se pánové dostatečně vyblbnuli, obracejí pozornost opět k bílému vetřelci. Na oko mě zajímají a vedou do vesnice, ze které je už z dálky slyšet zpěvy žen oslavující vítěze. Úspěch se musí náležitě oslavit.

Nebo mě přece jen ulovili?

Chlapi byli oděni pouze do penisových pouzder. Ženy byly oblečené do sukýnek z listů a přizdobené čelenkami z per exotických ptáků. Společně mě vtáhli doprostřed plácku. Ženy za mocného halekání křepčily kolem. Náčelník se rozhodoval, jestli mě popraví rovnou nebo až později. Vložil podivný šíp do tětivy luku. Dlouze na mě mířil. Pak s úsměvem sklonil zbraň a vesele mi vysvětlil, že tímhle šípem s ostrým bambusovým hrotem se střílí na prase a nikoliv na lidi:

„Na lidi se přece střílí šípem se zpětnými háčky, to dá rozum!"

Hranice se brzy rozhoří

Ženy řičely nadšením, že se z nepřítele vyklubal jejich dnešní chlebodárce, který jim zajistí vydatný oběd. Muži se připojili k tančícím ženám. V jednu chvíli se vše zklidnilo a vzduch se naplnil napjatým očekáváním. „Vypusťte prase!" velí náčelník. Čuník vyrazil doprostřed kruhu. Byl zjevně rozrušený předchozí produkcí, kterou pozoroval ze svého úkrytu. Uprostřed dvora už na něj čekal „řezník".  Neměl paličku, ale byl vybavený nabroušeným bambusovým šípem. Prase kvičelo, to jak ho řezničtí asistenti natahovali, aby to náhodou neschytali šípem od řezníka místo kňoura. Jeden ho držel za nohy, druhý za uši. Jednooký řezník dlouze míří a pak natahuje tětivu. Ze dvou metrů vypustil šíp, který přesně zasáhl sele a zabil ho.

Každý má svůj úkol

Ženy staví hranici ze dřeva, muži připravují prostor na kuchání prasete. Vše se děje velice rychle. Je vidět, že se všichni už třesou na pečínku. Oheň hoří a celá vesnice do ní stěhuje velké a malé kameny, které sem byly dopraveny z nedaleké řeky. Děti dostávají na starost zbavení prasete štětin. Dva asi desetiletí chlapci vhazují mrtvolku čuníka přímo do ohně a čekají, až se pěkně nafoukne. Pak ji oškrabují bambusovými noži, ale i noži vyrobenými ze stehenní kosti kasuára.

Muži zatím vystýlají již dříve vyhloubenou jámu na okraji dvora listím ze stromů a travou. Když jsou kameny rozžhavené, přinášejí chlapi dřevené kůly rozštípnuté do tvaru kleští. Jimi pak všichni přenášíme těžké kameny na dno vystlané jámy.

Prase je za pár chvil odrané, nic již nestojí v cestě jeho naporcování. To má na starosti nejstarší muž kmene, kterému familiárně přezdívám „mistr porcíř". Vše se děje na širokém banánovém listě, který je navíc vystlán listovím z batátů, to aby se do něj zachytila chutná prasečí krev. Kňourovi se nejprve odřízne ocásek a ouška ostrým bambusovým nožem, kterým se konec konců provádí celé další porcování. Silnější kosti, které brání otevření zvířete, se přesekávají ostrou kamennou sekyrkou. Vyvržené vnitřnosti dostávají na starost vesnické děti. Ty s nimi běží k potoku, kde je dokonale vymyjí. Hlavně střeva musí dobře vymáchat, pak si je mohou nechat a opéci na žhavém uhlí. To považují za obrovskou pochoutku.

Cestovatelům všechno nevěřte!

Mezi tím se jáma zaplnila žhavými kameny, na které se nyní položí další vrstva trávy a na ní se nasype několik desítek kilogramů místní zeleniny. Jedná se zejména o sladké batáty, taro a neloupanou kukuřici. Cestovatel Jahoda v jedné ze svých knih píše, že kořenová zelenina taro se dá jíst i syrová. Není to pravda, sám jsem to zkoušel. Je to odporné! I domorodci mi potvrdili, že taro je poživatelné jedině po tepelné úpravě.

Mistr kuchař lidožrout

Zelenina se v jámě pěkně rozprostře a zasype se opět travou, tentokráte však již v ne tak silné vrstvě. Horké kameny, které se kladou nahoru, nejsou již tak veliké jako na dně tohoto přírodního „hrnce". Z jámy se začíná mohutně kouřit, to jak se tráva a zelenina zahřívá. Pomalu jsou cítit i první vůně chystaných dobrot. Nyní přichází na řadu zelenina v podobě nadzemních listnatých částí batátů a jedlé kapradí. Když je i tato vrstva nasypána do „hrnce", konečně se může přikročit k donesení vyvrženého a očištěného prasete. To je přirozeně před samotným procesem pečení nasoleno zmíněným popelem.

Recept si můžete vyzkoušet

Tělo vepříka se úhledně vloží mezi listy a to tak, že kůží zůstane obrácené nahoru, obnažené maso leží na listech a kapradí. Vše se nakonec zahrne další vrstvou jedlých listů a na samý vrchol se slavnostně položí velký list banánovníku. Vše se opět poklade malými horkými kameny a zasype travou. Pak se celý „hrnec" stáhne liánovými obručemi, načež se na něj vhodí pár zbylých kamenů jako zátěž, aby se snad během pečení-dušení neotevřel.

Čekání na hostinu, čas na výměnný obchod

Ženy vítězoslavně jásají. Muži slastně pokuřují cigárka, které jsem jim z vděčnosti ubalil. Děti pečou střeva na žhavém popelu. Prase se bude péci asi hodinu a půl. Za tu dobu se mnou vesničané stačí vyhandlovat všemožné své artefakty, taštičkami z orchideových vláken počínaje a vyřezávanými čutorami z tykve, pružnými luky a šípy, či kasuářími dýkami a pestrými čelenkami konče.

Petr Kalač

Komentáře

K článku bylo přidáno 0 komentářů.

Tento článek neobsahuje žádné komentáře.